Tajemné kameny u Kounova

I když okolí pokryje sníh, pozorný divák, vedený návodem početných tabulí naučné stezky, je najde. Jeden za druhým se řetězí do linií, které běží lesem. Možná tu nejsou jen tak: kamenné řady v lese u Kounova se počítají k nejslavnějším záhadám české krajiny.
Poprvé se o nich více rozepsal v roce 1934 zdejší pan učitel Patejdl v článku pro časopis Krajem Lučanů. Tehdy se o nich začalo mluvit jako o "českém Carnaku", protože uspořádáním připomínají slavné menhirové řady u stejnojmenného bretaňského města. V 70. a 80. letech dvacátého století se o kounovské kameny začali zajímat odborníci, ale především nadšení amatéři: Kosmický klub z Rokycan a Ochranáři z Kněževsi na Rakovnicku. Jejich přičiněním tu vznikla naučná stezka, která začíná zhruba tři sta metrů západně od železniční zastávky Mutějovice (železniční trať Louny - Rakovník) a poutníka vyvede lesem vzhůru na náhorní plošinu zvanou Rovina.

Tisíce kamenů v řadě
Pravda, bez pomoci orientačních tabulí by kdokoliv asi tuhle atrakci minul, kameny tvořící pověstné řady nejsou nijak monumentální, spíš se krčí při zemi. Rozhodně v sobě nemají nic z efektnosti bretaňského Cranaku, natož z impozantnosti anglického Stonehenge. Ale ve chvíli, kdy si poutník všimne, že jejich seskupení rozhodně nevypadá náhodně, dýchne na něj tajemno, sedne objevitelská vášeň a chtě nechtě začne hledat. Texty naučné stezky tvrdí, že tu v lese existuje čtrnáct téměř úplných a několik dalších neúplných řad. Dosud bylo nalezeno na dva a půl tisíce významnějších kamenů a kdoví kolik jich tu bylo před tím, než si je lidé z okolí kdysi začali rozebírat na stavbu chalup a lesní areál začala přeorávat moderní technika. Ve 20. letech minulého století je jakýsi podnikavec dokonce dodával do rakovnické keramičky.

Dráha pro koně, nebo pro mimozemšťany?
Přesný počet kamenů ale není tou hlavní záhadou. Zatím nikdo spolehlivě nevysvětlil, kde se tu kamenné řady vzaly a jaký měly smysl. Všechno jsou jen spekulace, více či méně pravděpodobné, a nezapomínají ani na rozjímání o tom, že linie kamenů mohly být navigačními čarami pro přistání mimozemšťanů. Mezi teoriemi ovšem kraluje domněnka o pradávném kultovně-astronomickém poslání. Řady se podobají obdobným keltským stavbám v západní Evropě, běží téměř přesně severojižním směrem, ze vzájemné polohy dvou nejvýznamnějších kamenů, Gibbona a Pegase, lze zaměřit východ a západ Slunce a Měsíce při významných datech. Samozřejmě že pozornost pozorovatelů se soustřeďovala především na čas slunovratů. Kudy se mělo na stoupající sluneční kotouč hledět, údajně ukazují zářezy na Gibbonu. Pro astronomické využití hovoří i další údaje, které fandové této teorie vypočítali. Například nejdelší řady měří 450 metrů, vzdálenost od nejzápadnější řady k nejvýchodnějšímu velkému kameni je 302 metrů. Z toho se jaksi složitě odvodilo, že by mohlo jít v přepočtu o 365 megalitických yardů čili 365 dnů slunečního roku. Mimochodem, do dávné minulosti se vrací i další teorie, soudící, že šlo o vymezení jízdních drah při obřadních koňských závodech keltských osadníků. Fandové všech těchto teorií poukazují především na to, že Rakovnicko a vůbec západní Čechy Keltové kdysi prokazatelně obývali, že to byl lid veskrze zvláštní a že podobná kamenná seskupení se dají najít i u nedalekých Neštěmic.

Odborníci pochybují
Před časem se všechny záhady kolem kamenů pokusili smést se stolu „menhiroví skeptici“, kteří sice připouštějí, že řady jsou dílem člověka, ale ne pradávných Keltů. Na základě výpovědí místních obyvatel, záznamů v kronikách a starých katastrálních map tvrdí, že řady jsou naopak mladičké (míněno 19. století) a nahromadili je zemědělci, kteří tak ohraničovali svoje políčka. Když půdu přestali obdělávat, přikryl kameny les. Archeologové mimo jiné argumentují i tím, že tu nenašli nic, co by teorii o obřadním či astronomickém významu kamenů podpořilo. Dočíst se o tom můžeme například v knize Slepé uličky archeologie. Autor Karel Sklenář tvrdí, že s romantickou představou českého Stonehenge se musíme rozloučit. Pravda je, že archeologové po několika průzkumech terénu nejeví o kounovské kameny valný zájem. Jejich skepticismus podporuje jedna zajímavá okolnost - ke kamenům se neváže žádná tajemná událost, žádná pověst o vílách, skřítcích či obrech. Bez ohledu na spory záhadologů a archeologů si obyčejný turista naštěstí smí myslet, co chce. Může se opájet hrou na hledání kamenů, přemýšlet o mystice jejich významu, případně láteřit u orientačních tabulí, které sice krásně popisují, co kde je, ale zapomínají napovědět, kde člověk právě stojí. Impozantní obrázek Gibbona na tabuli číslo 9 je mu tedy zcela k ničemu, když neví, jestli se k němu vydat vlevo či vpravo. A tak radíme: dejte se vpravo stezkou nad roklinou, zhruba deset metrů před tím, než les po pravé ruce končí, zahněte do jeho útrob. Budete-li mít štěstí, objevíte žlutou značku, která vás ke Gibbonu zavede V opačném případě je třeba občas se sehnout a v lesním přítmí pátrat po malé světlině, která kámen obklopuje. Jeho nález není třeba oslavit křikem, spíš se zastavit a v tichu lesa popřemýšlet o tom, že - ať už je pravda o kounovských kamenech jakákoliv - naši předkově uměli z přírody číst, ctili její rytmus a vážili si životodárného Slunce. Pokud by si ovšem v tuto chvíli dnešní poutník spíš vážil něčeho k zakousnutí, musí sáhnout pro svačinu do vlastní torny. Nejbližší hospoda je až v Kounově a navzdory slavným místním kamenům se jí říká U tří lip.

Marie Homolová, 15. ledna 2005, Lidové noviny http://www.lidovky.cz