Ve stopách předků >> Kamenné stránky >> Roque Nublo – prasvatyně druidů?

Roque Nublo – prasvatyně druidů?

Vydáno dne 28. 04. 2008 (1947 přečtení)

Ti, kdo letos plánují dovolenou na Gran Canarii, by se po krátkém odpočinku na pláži měli vydat serpentinami do hornatého středu ostrova. Krajina s načervenalými skalami je zde, až na perfektní silničky, stejná jako za starých Gunačů, podivném národu, kterému mnozí připisují atlantský původ.

Naleznete zde fantastické skalnaté scenérie, kterým vévodí někdejší svatyně Roque Nublo (Mračná věž). Je symbolem Gran Canarie a je považována za posvátné místo Guančů, ale byla uctívána pravděpodobně již mnohem dříve. Podle spisovatele a psychotronika Pavla Kozáka jde o svatyni kněží z doby před i po zániku Atlantidy.
Bylo to místo, zasvěcené bohyni, známé v Irsku pod jménem Danu, a národ, kterému božiště Roque Nublo kdysi náleželo, se nazýval Tuatha de Danaan. Připlul na Kanárské ostrovy z Atlantidy přes Madeiru, když dobrovolně opustil své původní sídlo pro nesnadné soužití s jinými národnostmi, podle Pavla Kozáka kolem roku 12800 př. n. l. Kanárské ostrovy však nemohly zajistit obživu pro zvětšující se populaci. Když byla ztracena naděje na návrat do Atlantidy, rozhodli se stařešinové hledat jiné úrodné země. Z Gran Canarie proto odplouvaly výpravy, které měly za cíl zkoumání vzdálených částí světa. Byly to nebezpečné mise, a povaha hrozeb byla asi známa. Proto také musely být vlastnosti a schopnosti vůdců rituálně posilovány.
Svědčí o tom právě povaha Mračné věže, která je, jak jsme zjistili, opravdu často zahalena do mraků. Právě kvůli závoji mraků jsme museli vážit dlouhou cestu z pobřeží dvakrát, abychom vůbec mohli pořídit fotografie místa. Dostaneme se sem silničkou z osady Ayacata v samém centru ostrova. Z malého parkoviště vede stezka mírně vzhůru, a za dobrého počasí již zdáli vidíme mezi borovicemi monolitickou osmdesátimetrovou skalní věž s menším výstupkem opodál. V lesíku pod svatyní nás vítá vysoká štíhlá jehla, ve které někdo vidí shrbenou stařenu, někdo trpaslíka s vakem. Trasa nás dovede až k rozcestníku, a pak již po prastarých kamenných schodech vystoupáme na rozlehlé přístupové plató k samotné Mračné věži. Přechod plošiny již byla patrně součástí rituálu. Zde pak, v nadmořské výšce 1813m se ocitáme se pod gigantickou skalní věží, před jakýmsi nesmírným oltářem, kde si člověk připadá malý a bezvýznamný. Propleteme se kamenným labyrintem a vlevo vidíme úzký skalní výčnělek nad hlubokou propastí. Když si dodáme odvahy, a přejdeme po křivolakém můstku na malou plošinku, vidíme, že je zde vodní mísa. Téměř neustále sem proudí turisté a proto je esoternímu zájemci třeba trpělivosti, chce-li pobýt nerušeně na významných místech nebo i jen pořídit fotografii bez přítomnosti člověka. Podle Pavla Kozáka byl zdejší rituál zaměřen právě na získání odvahy. Adept při něm musel projít strachem. Sama svatyně s kosmickou energií však není na ostrohu s vodní mísou, ale naproti němu, ve výklenku skály, částečně pod převisem. Je to zároveň hlavní průsečík linií, které se odsud paprskovitě rozebíhají přes moře ke vzdáleným cílům. Jedním z nich je prý i střední Evropa, možná českomoravský prostor...
Právě podle těchto linií si národ Tuatha de Danaan, prvotní nositel druidismu a přírodních filosofií a praktik, vybíral svá budoucí sídla. Věděl totiž, že na jejich konci najde sílu místa, kterou bude potřebovat. Tak se stalo, že odplouvali do Maroka, Španělska a Irska, aby tam založili nová trvalá sídliště.
Mračná skála není jen průsečíkem linií, jsou zde i uchované informace. Ti, kdo jsou na duchovní cestě a ovládají schopnosti „čtení“ těchto informací, mohou zjistit účel i způsob zdejších obřadů, úlohu významných lidí v těchto rituálech, dataci událostí. Ba dokonce i něco o tom, zda zde shodou okolností sami nepůsobili ve své minulé existenci.
Zajímá-li nás otázka, zda byly Kanárské ostrovy součástí Atlantidy, zní odpověď ne. Mohly být jen okrajovou kolonií, která byla ponechána těm, kteří nesouhlasili s vývojem na velkém ostrově, a kteří pak osidlovali další části světa, zejména Irsko. Velká výprava zde našla koncový bod jedné z linií, a založila u něj kolonii. Dopluli a nalezli pahorek, který pojmenovali Tara po jedné ze svých bohyň. Ta je ještě dnes tradována na Kanárských ostrovech jako nejvyšší bohyně Guančů a stala se i symbolem ostrovů. I na Gran Canarii seženete její charakteristickou sošku jako suvenýr.
První příchod Tuathe de Danaan do Irska se uskutečnil dávno před vyloděním, popisovaným v Knize invazí. Vůdce výpravy, náležitě připraven na Roque Nublo, se stal vládcem Tary a celého ostrova. Ale o irské Taře zase někdy jindy...

Agrimonrix
(s použitím údajů z knihy „Atlantida ex post“ Pavla Kozáka, ArchET 2006)