Ve stopách předků >> Kamenné stránky >> Obří hrad

Obří hrad

Vydáno dne 05. 04. 2007 (4133 přečtení)

Místo plánované cesty do Dublinu se na den Sv. Patrika 17. března 2007 ocitám s rodinkou opět na samotě Bajerov v srdci Gabréty. Rozhodl jsem se ale přesto oslavit svátek keltského světce i zde. Nemohu-li dnešního dne vystoupit na Horu Sv. Patrika v Irsku jako Irové, vydám se jako Čech na nejvyšší keltské hradiště Boiohaema – na Obří hrad!

Počasí mi bohové přáli slunečné, vskutku předjarní. Až do Popelné mne provázejí mí dva obvyklí souputníci – Helena a Ondra. Je to poprvé co se z Bajerova odvažujeme dál, a zkoumáme lesní pěšiny kol Šafářova vršku. Místy je cesta přehrazena kmeny velikánů, kteří podlehli nedávné vichřici, z jedné paseky je již slibný výhled na blízký Obří hrad a kamenné moře na jeho úpatí.
Zastavujeme u bývalé hájenky při silničce z Nicova, a po pár krocích už se ocitáme na louce nad samotou Popelná. Scházíme dolů, po lávce překračujeme říčku Losenici. Chata i hotelová restaurace jsou ale zavřené, a tak z plánovaného oběda nebude nic. Uvaříme si sami. Na peci…
Já se ale loučím, a pokračuji vzhůru na Obří hrad. Chci uniknout civilizaci, silnicím, domům, chatám. Asi ve třetině kopce mě nadšeně nasazené vysoké tempo zmáhá, a krátce odpočívám. Užívám si samotu v lese, vzhlížím netrpělivě nahoru k vrcholu hory. Těsně před vrcholem (Valy, 1010m) mě vítá krátká přeprška deště. Cítím, že právě přetínám hranici posvátného okrsku. Zdravím všechny neviditelné bytosti hory a směřuji po turistické značce k Obřímu hradu. Jsem příjemně překvapen nově osazenými informačními tabulemi s vyčerpávajícími údaji a s pěkným keltským logem. Procházím mohutným valem a napravo se tyčí skalní srub – výrazný vrcholový skalní útvar, snad někdejší pozorovatelna. Dále je však cesta zarúbaná – mohutní šumavští velikáni, hlavně smrky, zde leží bez ladu a skladu pátý přes devátý. Smutný pohled. Dá mi dost práce a času, než si přes kmeny a pod větvemi proklestím průchod ke vstupní bráně na akropoli Obřího hradu. Vegetace uvnitř akropole je v půli března ještě neznatelná, skalní objekty jsou zřetelné. Projdu kolem zachovalé hradby, postojím na kamenném stole, jehož účel zatím není znám. Než však k němu dojdu, přelézám skalní hřbet a všimnu sí jakéhosi kamenného oltáře, který jakoby se rozpadl na tři kusy a byl znovu složen… Každý kus skály jakoby zde kdysi sloužil nějakému záhadnému účelu. Poodejdu dále ze stínu stromů na výsluní, a vyhlédnu do kraje nad rozlehlým kamenným mořem. Naproti přes údolí Losenice vidím o něco nižší Šafářův vršek. V dáli za ním se rýsuje silueta hradu Kašperk. Pokouším se vžít do pocitů někdejších obyvatel zdejších míst, kteří hleděli zřejmě na téměř stejnou scenérii již před více než dvěma tisíci let. Jen málokde se to už u nás podaří…
Návrší je místem, které je na Šumavě nejvíc spjato s legendami o obrech. Prý to bylo jejich první sídlo v těchto krajích. Skutečně tu prý senzibilové cítí pozůstatky bioenergie humanoidních bytostí vysokého vzrůstu, a je možné, že jednou někdo najde pod akropolí hradiště i jejich kosterní pozůstatky. Vypadá to, že už před příchodem Keltů se starali o tuto svatyni nevšedního významu… A co znamenal Obří hrad pro Kelty? Z některých krajových pověstí se má za to, že Obří hrad nebyl obytným hradištěm v pravém slova smyslu, ale že představoval jakési kultovní centrum keltských Čech. Klimatické podmínky místa a především jeho nadmořská výška totiž neumožňovaly celoroční pobyt. Že si ho ale za své vybrali Keltové ukazuje archeologický výzkum, který keltskou přítomnost dokládá mnoha nálezy a především lokalizací. Je dostatečně známo, že značná část keltských duchovních center byla umístěna právě na vrcholcích kopců. Zdejší nadmořská výška 1010 m n. m., z Obřího hradu dělá jedno z nejvýše položených hradišť nejen v Čechách, ale pravděpodobně v celé střední Evropě. Někteří archeologové soudí, že hradiště nebylo dokonce ani útočištěm případ války, jak se donedávna tvrdilo, ale jen a jen kultovním okrskem se složitým systémem obřadů.
Není odsud daleko ani na Boubín, ke kterému se také váže množství pověstí. Jejich ústřední postavou je čaroděj jménem Žídek. Etymologie jeho jména byla vysvětlena několikrát a jde s největší pravděpodobností o keltský termín - Aes shied- ve významu -mocnosti hory-. I zde se objevuje ona keltská symbolika posvátných kopců a hor (bez významu není ani to, že Boubín podle jedné pověsti plní identickou funkci jako Blaník - je chápán jako sídlo spícího vojska, které přijde zemi na pomoc, až jí bude nejhůře).
Kultovní úlohu měl patrně i Obřího hrad, neboť jde prokazatelně o laténské hradiště, které pozdějšími národy již osídleno nebylo. Podle badatelů lze s jistou opatrností možné dokonce předpokládat, že Obří hrad byl duchovním centrem středoevropských Keltů. Osídlení Závisti Marobudovými Germány, (jak dokládá Hájek) vedlo k tomu, že Obří hrad zanikl a svoji sakrální funkci již neobnovil. Nebylo totiž v zájmu Marobuda akceptovat toto duchovní centrum Boiohaema…
Tyto a jiné myšlenky mi běží hlavou, když sestupuji níže severovýchodním svahem, a nacházím skalní bránu. Procházím jí, a zjišťuji, že u stropu někdo umístil kotvu, která by měla zřejmě zamezit posunu šikmé stropní skalní desky. Poblíž nacházím ve skalní štěrbině ukrytý dětský poklad z nedohrané bojové hry – dřevěný meč a pytlík bonbónů. Asi jim plány zkřížily padlé stromy… Je zde teď klid a mír, na svahu však množství vyvrácených borovic. Představuji si, jaké strašidelné zvuky musely vycházet za vytí větru z útrob země, než se spolu s kořeny na světlo vysypaly hromady bílého kamene, který zde po tisíciletí nerušeně odpočíval pod vrstvami mechu a jehličí. Vstupuji na okraj kamenného moře a fotím. Pak už je na čase vydat se zpět. Nehodlám ale znovu absolvovat opičí dráhu přes vyvrácené kmeny, ani podruhé zažít bezútěšnost pohledu na ně. Spíše mě láká cesta dolů svahem mezi borovicemi a duby, po zvířecích stezkách, místy, kterých se možná lidská noha ještě nedotkla. Sráz je strmý, ale při troše opatrnosti a pozornosti se dají vysledovat klikaté cestičky. V noci tudy zřejmě chodí divočáci, na jednom místě vidím chomáček jejich štětin. Pojednou zesiluje šum běžící vody – Losenice hluboko pode mnou překonává kamenné peřeje. Stejně jako mi nedávno sílící zvuk příboje v tenerifské soutěsce signalizoval blízkost pobřeží, podobně mě i teď hukot vody vítá z dobrodružného sestupu. Poslední snadnou překážkou je říčka sama – vichřice mi zde přichystala ze dvou kmenů lávku i se zábradlím… V zákrutu říčky se ve vodě cosi třpytí, asi slídový písek, ale to už stoupám do vrchu směrem k Šafářovu vršku – nejkratší cestou do Bajerova. Však už mi také kručí v břiše. Vystoupám s malou přestávkou na Šafářův vršek a pak už spěchám domů. Blížím se k mokřadu před Bajerovem. Děkuji právě v duchu mocnostem hory, že má výprava dobře dopadla, a najednou vidím v trávě mezi modříny ležet mohutný jelení paroh. Dar boha Cernunna k dnešnímu svátku.

Foto: